Stříbrná mince 100 Kčs Bohuslav Martinů 100. výročí narození 1990

Bohuslav Martinů Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička – 28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl světově proslulý český hudební skladatel hudební moderny 20. století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu. Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906–10, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920–23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922–23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil Bohuslav Martinů trvale mimo vlast, nejprve v Paříži. V roce 1926 se seznámil s Charlotte Quennehen (1894 - 1978), vzali se 1931. Se svojí budoucí ženou se seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena v knížce Můj život s Bohuslavem Martinů napsala že to byl jeho „nejodvážnější čin jaký kdy udělal“. Jeho klíčovým dílem třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický novoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v martinůovské literatuře jako „Juliettin spoj“. Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem jeho pozdních skladeb jako „ideé fixe“. Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost. Ve Spojených státech pak usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka